českyDeutschenglishпо-русски

Poslední Rožmberkové – skutečnost a fikce očima historika

Václav Bůžek, ředitel Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské university

Krajinu jižních Čech, dodnes protkanou sítí rybníků, hustých lesů, honosných šlechtických sídel, malebných měst, tichých kostelů a zádumčivých vesnic, ovládali už od vrcholného středověku Vítkovci. K jejich nejvýznamnějším rodovým větvím patřili Rožmberkové – páni erbu červené pětilisté růže ve stříbrném poli. Urozenost, bohatství, rodová tradice, kulturní rozhled a příbuzenské vztahy s mnoha domácími i zahraničními velmoži jim otevíraly cestu k panovnickým dvorům a nejvyšším úřadům země. Oba poslední Rožmberkové, Vilém (1535-1592) i jeho mladší bratr Petr Vok (1539-1611), vstoupili do povědomí předbělohorské stavovské společnosti 16. a počátku 17. století jako různě úspěšní politici, diplomaté a hospodáři, věhlasní mecenáši a sběratelé, velkorysí stavebníci a milovníci slavností renesančního i manýristického životního stylu evropského kulturního rozměru. O jejich dramatických životních osudech, naplněných překonáváním politických nástrah stavovsky a nábožensky rozdělené společnosti, úsilím o rozhojňování majetku, obavami z jeho rostoucího zadlužení a také snahou o velkolepou reprezentaci, byly napsány desítky studií a řada monografií. Přesto se každá generace historiků a historiček stále vrací k oběma posledním pánům červené pětilisté růže a klade si nové badatelské otázky.

Kořeny soustavného bádání o dějinách posledních Rožmberků vyrůstaly na konci 19. a v prvních desetiletích 20. století na jihu Čech. Hynek Gross, Václav Hadač, František Mareš, Josef Salaba a další jihočeští archiváři, kteří dobře znali bohatství rozmanitých písemností někdejšího rožmberského rodinného archivu v Třeboni, zveřejňovali výsledky svého regionálního bádání o politické a hospodářské činnosti Viléma a Petra Voka na stránkách odborných časopisů i knižně. Jejich pohled na dějiny rodu v období vrcholu jeho slávy však na dlouhou dobu určovaly Životy posledních Rožmberků, které napsal z podnětu Petra Voka počátkem 17. století rožmberský knihovník a archivář Václav Březan, aby oslavil rod červené pětilisté růže a vyzdvihl skutky obou bratrů nejen na jejich panstvích – ve vsích, městečkách a městech, ale také v zemi i za hranicemi Království českého (zatím poslední kritickou edici zveřejnil v roce 1985 Jaroslav Pánek). Velkolepé dílo Augusta Sedláčka Hrady, zámky a tvrze Království českého (naposledy ve třetím vydání z let 1993-1998), v němž se autor zabýval místopisem šlechtických sídel, genealogií i všedním životem pánů a rytířů, výzkum rožmberské problematiky v meziválečné době příliš neovlivnilo. Kulturní dějiny se ztrácely ve stínu převládajícího zájmu o politiku, náboženství a popis výrobních odvětví velkostatku. Záslužné studie Otakara Hulce, Adolfa Kalného, Josefa Křivky, Aloise Míky, Miroslava Slacha či Oldřicha Šedy, publikované v padesátých a šedesátých letech na stránkách Jihočeského sborníku historického či Časopisu Společnosti přátel starožitností českých a Sborníku historického, rozhojnily dosavadní poznatky o režijním podnikání rožmberských velmožů v rybníkářství, pivovarnictví, rostlinné i živočišné výrobě a naznačily jejich místo ve stavovské politice habsburského soustátí.

Nové možnosti bádání o dějinách posledních Rožmberků se zrodily v uvolněné tvůrčí atmosféře šedesátých let. Z podnětu Roberta Saka, redaktora českobudějovického nakladatelství Růže, tehdy vyšel Zlatý věk Růží od Františka Kavky (poprvé roku 1966; ve druhém vydání ho vydala Mladá fronta v roce 1993). Autor se dokázal velkoryse povznést nad rámec obvyklého popisu ekonomiky Rožmberků a pánů z Hradce, jimž v knize také věnoval pozornost. Vylíčil jejich místo v zemské politice a zároveň předestřel neobyčejně pestrý obraz jihočeské krajiny, jejíž duchovní ráz výrazně ovlivnili svou mnohostrannou kulturní činností právě šlechtici erbu pětilisté růže. Vzhledem k nastupující "normalizaci" podněty Kavkovy knihy načas zapadly, přestože Jarmila Krčálová, Josef Hejnic či Bohumil Nuska věnovali průkopnickou pozornost hmotné i duchovní kultuře rožmberských sídel v době humanismu, renesance a nastupujícího manýrismu. Trvalou hodnotu si udržely výzkumy rožmberského zpravodajství, jímž se dlouhodobě zaobíral Zdeněk Šimeček. Na Zlatý věk Růží, který tvořil první svazek volně zamýšlené trilogie o šlechtě na jihu Čech, navázal v roce 1970 Osud slavného domu z pera Aloise Míky. Tradičním pohledem na hospodářství rožmberského dominia však Kavkovu pronikavou práci nepřekonal. Na vydání třetího svazku Století andělů a ďáblů, v němž Zdeněk Kalista rozebral kulturní odkaz posledních Rožmberků a provedl čtenáře duchovní krajinou jihočeského baroka, bylo třeba počkat až do roku 1994.

Zatímco v důsledku "normalizačních" opatření historikové brzy ztratili šanci využít zájmu veřejnosti o příběhy ze života renesanční šlechty, tématu se chopila krásná literatura a film. V době, kdy se z prohlídkových okruhů českých a moravských zámků odstraňovaly šlechtické portréty a prázdná místa zaplňovaly prostoduché výstavky připomínající "úspěchy" budování socialismu "na zámku i v podzámčí", vznikly hned dva filmy, jejichž ústřední postavou byl právě Petr Vok. První z nich představil tohoto velmože na filmovém plátně asi v takové podobě, v jaké přežívá už čtyři století v lidové představivosti, tedy jako zcela bezstarostného záletníka, který si po boku svých veselých kumpánů užívá mládenecké svobody. Představitel titulní role Miloš Kopecký sehrál posledního Rožmberka se šarmem sobě vlastním. Za nedostatky scénáře, v němž se dějinná skutečnost ztrácela v otřepaných komických zápletkách, ovšem nemohl. Ve volném pokračování ztvárnil stárnoucího rožmberského velmože Martin Růžek. Jeho filmová podoba Petra Voka se snad více přiblížila portrétu inteligentního aristokrata se širokým kulturním rozhledem a mnoha životními zkušenostmi. Přesto i tento snímek vyzněl spíše jako karikatura obrazu renesančního velmože.

Koncem sedmdesátých a na počátku osmdesátých let si historikové hospodářských dějin začali klást nové otázky. Zamýšleli se především nad tím, co způsobovalo vzestup, pokles či náhlý pád majetku jednotlivých šlechtických rodů v Království českém. Od převládajícího popisu výroby na rožmberských velkostatcích vedla nelehká badatelská pouť k vrchnostenské správě a hospodářským úředníkům, především však k roli peněz a úvěrových operací ve šlechtické ekonomice. I když dílčí možnosti takových výzkumů naznačily v několika časopiseckých statích Eva Cironisová a Ladislava Kulíková, vydal se jako první na tuto badatelskou pouť Václav Ledvinka. Ve své knize Úvěr a zadlužení feudálního velkostatku v předbělohorských Čechách, která vyšla roku 1985, se sice zabýval finanční krizí na dominiu pánů z Hradce, ale zároveň naznačil možnosti, jak pojmout problematiku zadlužení, úvěru i zájmových skupin věřitelů v prostředí posledních rožmberských vladařů. Ledvinkovy podněty rozvinuli ve svých pracích o vrchnostenské správě, kariérách úředníků a hospodářském i finančním provozu dominia Viléma a Petra Voka z Rožmberka v devadesátých letech 20. a na prahu 21. století zejména Václav Bůžek, Jaroslav Čechura a Aleš Stejskal.

Zásluhou soustavného badatelského úsilí Jaroslava Pánka se podařilo v osmdesátých letech moderním způsobem začlenit politické a náboženské postoje obou posledních Rožmberků do souvislostí domácího a zvláště středoevropského dějinného vývoje druhé poloviny 16. a prvního desetiletí 17. věku, kdy vrcholil zápas stavů s mocí panovníka. Ve svém základním díle Poslední Rožmberkové - velmoži české renesance (1989) a v pracích Vilém z Rožmberka - politik smíru (1998) i Poslední Rožmberk - životní příběh Petra Voka (1996), které z něj vycházejí, uplatnil k vylíčení plnokrevného obrazu posledních Rožmberků biografickou metodu. Zvolený přístup mu současně sloužil jako mimořádně funkční a čtenářsky přitažlivý nástroj syntézy předbělohorské epochy českých dějin.

Navzdory místopisně laděným drobnostem z pera Anny Kubíkové zůstávaly až do poloviny devadesátých let stranou pozornosti historiků a historiček projevy kultury všedního i svátečního života na pozdně renesančních a manýristických dvorech posledních pánů erbu červené pětilisté růže. Každý čtenář, kterého zajímá takový obraz dějin, kde zdánlivě malé hodnoty každodenního života převažují nad světem velké politiky, nepochybně sáhne po Dějinách hmotné kultury od Josefa Petráně z let 1995-1997, jež předestřely jeden z možných rámců příštího bádání v oblasti kulturních a sociálních dějin raného novověku. Václav Bůžek a Josef Hrdlička se s kolektivem spoluautorů pokusili v knize Dvory velmožů s erbem růže - všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, která vyšla roku 1997, představit všední život na dvoře posledních Rožmberků a naznačit jeho propojení s dvorem Rudolfa II. v Praze a se sídly domácích i zahraničních aristokratů. Že se jednalo o úroveň bydlení, jídelníček, stolování, módu, hygienu či zábavy, dokládají názvy kapitol uvedené práce. Historik je ovšem povolán také k tomu, aby se zajímal o poznání citových vazeb mezi mužem a ženou na rožmberském dvoře nejen v běžných situacích všedních dnů, ale i v těch mimořádných okamžicích, kdy se rodí nový život a starý zaniká. Pavel Král a někteří další badatelé mladšího vědeckého pokolení, které se soustředilo kolem Historického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, začali zkoumat rituály mezi životem a smrtí. Hlavní pozornost věnovali svatbám a pohřbům posledních rožmberských vladařů a jejich odrazu v soudobém myšlení stavovské společnosti. Stranou zájmu těchto historiků nezůstalo ani společenské postavení ženy na dvoře posledních Rožmberků, ať se jednalo o manželky vladařů, nebo o dvorní dámy ve fraucimoru.

Jestliže dějepisce lákají životní osudy lidí působících na dvoře Viléma a Petra Voka z Rožmberka, přivede ho bližší sledování osobních kariér jednotlivých dvorských osob z rezidencí v Českém Krumlově či Třeboni do tvrzí nižší šlechty, do měšťanských a církevních domácností i do selských gruntů. Obraz společnosti jihočeského regionu, který se mu tu naskýtá, je velice pestrý. Jen odhalení mimořádně složitých osobních vazeb, které touto společnosti v zázemí dvora posledních Rožmberků doslova naskrz prorůstají, vyžaduje trpělivost a leckdy i dobré znalosti místních poměrů, ve kterých se vztahy poddanské prolínaly s příbuzenskými, sousedskými i kmotrovskými. O jednotlivých lidech, tedy o mužích, ženách a dětech různého stáří, sociální příslušnosti, majetku, profesí, víry i životních zkušeností, jejichž vrchností byli právě poslední Rožmberkové, toho až na pár případů mnoho zatím nevíme. Interpretace některých dějů z rožmberské historie a lidských osudů dříve než do ticha pracoven vědců pronikla do světa literární fikce, volné fabulace beletrie a do scénářů historických slavností.

Starostové historických měst – někdejších sídel Rožmberků – se totiž po celá devadesátá léta 20. století předháněli v pořádání slavností, v jejichž programu nesměl chybět šlechtický průvod v dobových kostýmech. Rychle se rodily skupiny historického šermu, soubory staré hudby a pouličního divadla. Historická náměstí se proměňovala nejen ve středověká tržiště s desítkami dobových řemesel, ale současně se stávala nádhernou kulisou, kde se před dychtivými zraky užaslých diváků rozehrával příběh, který svátečně naladěné pozorovatele provázel zpět k hodnotám minulosti. K takové tradici se hlásily obnovené Slavnosti pětilisté růže, které se poprvé konaly v Českém Krumlově z podnětu Adolfa Josefa ze Schwarzenberku v roce 1909. I když došlo v uvolněné politické atmosféře na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století k dočasnému oživení těchto slavností, na jejich pravidelné každoroční pořádání museli obyvatelé i návštěvníci Českého Krumlova čekat až do roku 1990.

Ve scénářích českokrumlovských Slavností pětilisté růže, které v letech 1998-2004 napsal a uskutečnil František Zborník, pochopitelně nejde o věrné podání příběhů z dějin posledních Rožmberků podle svědectví pramenů. Přísně kritický přístup k reflexi dějin nikdy nemůže tvořit půdorys slavnosti s historickou tématikou. František Zborník však dokázal v rožmberských dějinách vždycky najít to, co by bylo možné označit jako příběh, který navzdory svému „dějinnému stáří“ nikdy nezestárnul. O tom, že to mohla být láska k vlasti a domovu, touha po velkém poznání, starost o zachování vlastního rodu či zdánlivě samozřejmé představení síly lidského ducha, svědčí jednotlivé scénáře, v nichž se dějinný příběh snoubí s literární fikcí a skuteční hrdinové rozmlouvají s virtuálním světem postav neskutečných. Právě takový autorský přístup nabízí na českokrumlovském náměstí krásnou podívanou a současně podněcuje k přemýšlení o hodnotách tohoto světa bez ohledu na jejich časové a mocenské souřadnice.

Důrazem na obecné hodnoty lidského života vtahuje historická slavnost diváky do dějů minulosti, umožňuje jim individuálně prožít dějiny, rozmlouvat s hrdiny skutečných i smyšlených příběhů a přemýšlet o vlastním osudu v moderním světě nejistot. Historická slavnost přispívá k sebeidentifikaci individua s prostorem jeho všedního i svátečního života, který se v geografickém horizontu neustále rozšiřuje. S takovým pohledem na svět se vyrovnávali ve druhé polovině 16. a počátkem 17. století poslední Rožmberkové, kteří pochopitelně nemohli tušit, že moderní člověk na prahu 21. věku bude prožívat obdobné pocity, když překračuje hranice světa, který je vlastní jeho zkušenosti. Přestože horizonty světů pozdně renesančních velmožů a lidí postmoderního světa jsou nesrovnatelné, lze do chodeb jejich labyrintů aspoň na chvíli proniknout. Slavnosti pětilisté růže v Českém Krumlově k tomu poskytují vítanou příležitost.

Další informace:

FOTOGALERIE 32. ROČNÍKU SLAVNOSTÍ PĚTILISTÉ RŮŽE 2018

Podrobný program  Slavností pětilisté růže 2018

 


VSTUPNÉ, PŘEDPRODEJ

DOPRAVA, SPOJENÍ, PARKING

NÁVŠTĚVNÍ ŘÁD

ORGANIZAČNÍ INFORMACE

PARTNEŘI, KONTAKTY